Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.“ (Jak 2, 17 – 18)
Vyrostl jsem v závěru komunistické totality, kdy bylo náboženství označováno za nevědecký světový názor. Přišlo mi to zvláštní, protože jsem měl odmalička rád přírodní vědy, zvlášť fyziku. S úžasem jsem poslouchal pana Jiřího Grygara, když mluvil o vesmíru, a nikdy mi nepřišlo, že by to bylo nějak v rozporu s mojí křesťanskou vírou. Možná jsem se tenkrát příliš zaměřil na slovo „nevědecký“. (Dnes mi přijde v souvislosti s vírou problematičtější spíše pojem „světový názor“. Ale o tom někdy jindy.)
Náboženská víra není soubor pouček, které člověk přijme za své, aby si vytvořil názor na fungování světa.
Víra je pro mě osobní vztah s někým,
kdo tomuto světu rozumí,
kdo ho utváří a zároveň ho přesahuje.
A jako každý vztah i tento ovlivňuje moje jednání,
z něj vycházejí moje skutky.
Aspoň tak rozumím citovaným slovům apoštola Jakuba.
K jakým skutkům mě vede moje víra?
Odráží se na mém jednání?
Tuto službu poskytuje www.vira.cz.