Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil. (Lk 9, 28 – 29
Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, jeho tvář se proměnila. Bible nám v tomto krátkém obrazu ukazuje, že opravdová modlitba člověka proměňuje, a tato proměna není skrytá. Když se totiž srdcem otevíráme Bohu, něco v nás dozrává, rozjasňuje se, proměňuje naše vnímání i postoje. Možná nenápadně, možná pozvolna, ale nepochybně.
A přesto… možná se někdy přistihneme, že místo skutečné proměny jen nasazujeme „modlitební výraz“ – okázale soustředěný, možná až strojeně posvátný. Možná jsme si ho nevědomky osvojili, možná máme dojem, že ke zbožnosti patří. Ale pokud modlitba zůstává jen na povrchu a je spíše jen vnějším gestem než vnitřním setkáním, pak nemá sílu proměňovat naše srdce. A naše tvář není odrazem proměněného srdce, ale jen pečlivě vytvořenou maskou.
Ale existuje i jiná tvář – tvář, která odráží modlitbu přirozeně. Nemá nic společného s naučenou zbožností, ale v očích nese hluboký pokoj. V gestech laskavost. Ve slovech tichou radost, jež pramení z vnitřního setkání s Bohem. Taková tvář v sobě neskrývá žádnou strojenost.
Skutečná modlitba se nepozná podle výrazu ve tváři, ale podle proměny, kterou přináší. A když nás proměňuje zevnitř, projeví se to i navenek – v pohledu, který vidí s větším porozuměním, v úsměvu, který dává druhým naději, v pokoji, který vnášíme do svého okolí. Možná ne tak oslnivě jako na hoře Proměnění, ale v drobných znameních Boží přítomnosti, která proměňují svět kolem nás.
Tuto službu poskytuje www.vira.cz.